utorok 3. októbra 2017

Zastav sa, usmej sa a rozprávaj

Čo by ste spravili, keby vás niekto zastavil na ulici a povedal vám, že sa s vami chce porozprávať? Nejaká pofidérna existencia s foťákom v ruke si vás na záver chce aj odfotiť. Dovolili by ste jej to?
Kto by povedal "nie", ruku hore. Kto by sa zahral na ignoranta, ruku hore. Kto by povedal "áno", úsmev, prosím. 
To, čomu sa snažím venovať tento článok, sa nazýva Humans of Olomouc. Celý projekt stojí na koncepte Humans of New York, ktorému bol vdýchnutý život ešte v roku 2010 mladíkom zvaným Brandon Stanton. Jeho zámer bol kreatívny - vyfotiť 10 000 Newyorčanov priamo na ulici, v prostredí veľkomesta, a vytvoriť tak katalóg so sériou fotografii obyvateľov New Yorku. Akurát že v celom procese fotenia sa odvážny mladý Brandon s ľuďmi zarozprával a jeho empatické, sociálne cítiace alterego dostalo potrebu podeliť sa s rozpovedanými životnými príbehmi Newyorčanov s ďalšími Newyorčanmi. Výsledkom bola fotka s popisom obsahujúcim pár viet o živote náhodného okoloidúceho obyvateľa New Yorku. 
Niet divu, že takýto zaujímavý nápad nezostal nepovšimnutý. V súčasnej dobe existuje veľa ľudí, ktorí v mieste svojho bydliska zakladajú rovnaký projekt, s rovnakým názvom - Humans of Praque, Humans of London, Humans of Amsterdam, Humans of... Humans of Olomouc. 
Myslím, že predovšetkým Humans of Olomouc stojí za povšimnutie. Je to dôkazom toho, že aj v malom mestečku sa nájdu ľudia, ktorí sa radi podelia so svojim životným príbehom a darujú emóciu neznámemu okoloidúcemu. Žijeme v konzumnej dobe, kedy sa bojíme venovať svoj čas jeden druhému, lebo samy máme pocit, že ho nemáme dostatok. Nie je preto krásne vidieť, že ešte stále sa medzi nami nájdu ľudia, ktorí si svoj deň ukrátia o pätnásť minút a prezradia napríklad svoju najkrajšiu spomienku z detstva, alebo si zaspomínajú na svoju mladosť, no zároveň sa neboja zájsť aj do temnejších uličiek svojej minulosti? Pre mňa je to dôkazom toho, že všetci sme len ľudia, všetci sme smutní, veselí, nahnevaní, unavení... Všetci sme si niečim podobní. Stačí len nebáť sa prejaviť ľudskosť a záujem hoci aj náhodnému okoloidúcemu. 
Práve z tohto dôvodu som dostala chtíč propagovať Humans of Olomouc a pripojiť k článku aj ukážky toho, ako celý projekt vyzerá. Ak by vás teda niekto zastavil na ulici a chcel by "sa s vami porozprávať", usmejte sa. Na Facebooku predsa nechcete vyzerať ako sériový vrah, hm? 

Simona, 19 let:
„Moja najlepšia kamarátka mala vždy rada Terryho Pretchetta. Jedného dňa ma k tomu dokopala a požičala mi Erica, čo je asi najznámejšia kniha od Terryho. Keď som si to prečítala, zamilovala som sa do jeho kníh a písania. Začala som čítať aj o Terrym samotnom. Dozvedela som sa, že keď mal 17 rokov, začal pracovať ako novinár pre jeden denník. Hneď v prvý deň vraj uvidel mŕtve telo a tak som sa rozhodla, že aj ja by som chcela byť ako Terry a pokúsiť sa ísť v jeho stopách. Jedného dňa možno budem taký spisovateľ ako on. Okrem toho, vždy ma bavilo písanie, no človek nemá záruku že sa tým dá užiť. Ale pri novinárčine ti vždy platia mesačne (smiech). Okrem toho som chcela nejakú zaujímavú prácu, dobrodružstvo, a napadlo mi, že novinárčina má k tomu najbližšie.“




David a Dagmar (36 a 52 let):
„Jsme spolu pomalu už 9 let. Poznali jsme se tady v Olomoucu, na charitě na Wurmově, a od té doby jsme spolu. Ona mě zná už od doby, co mi bylo 16 let. Do teďka jsem klientem denního centra na Wurmové 5. Jednou jsem ju tam viděl, když jsem tam přišel z výkonu trestu. Dával jsem jí propisku – značkovou Coca-Colu, a říkám: ´Tady máš propisku a napiš mi.´ Ona mi potom za dva měsíce řekla, že tu propisku ztratila, a vod té doby jsme spolem. Jak se říká, ono nezáleží na penězách, nezáleží na člověku, ale záleží na tom, jak se má člověk rád. Ona je o 16 let starší, to jo, ale pořád se máme rádi.“


Vratislav, 85 let:
„Já jsem zatvrdlý Olomoučák, fandím ji a nikdy bych ji nechtěl opustit. Oceňuji, že se dělají úpravy, celá řada věcí mě ale mrzí. Olomouc má velkou výhodu, že je od náměstí, což je poušť pro člověka v době tropických veder, asi 500 m vzdálená botanická zahrada. Ta je ale upravená jako park a vůbec neplní funkci. Na Západě je to dnes instituce, která se věnuje výuce dospělých občanů a škol. Tohle tady naprosto chybí. Celý život jsem tu působil na vysoké škole. Pořádali jsme řadu exkurzí, protože v praxi se naučíte poznávat rostliny a přírodní objekty. Student, než u nás absolvoval, projel celé Slovensko, Moravu a Česko. Jezdili s námi zoologové, ornitologové a další specialisti. Přitom to studenti měli gratis nebo s minimálním příspěvkem. Vesměs se totiž stanovalo. Myslím, že to studentům hodně dalo. Dnes to už není možné. Tam, kde jsme se mohli volně pohybovat a koupat, jsou dnes obrovské rekreační objekty. Já si tam ještě pamatuju rybníček, kam jsme všichni skočili. Legrace byla, když tam někdo skočil na Adama a někdo mu odnesl oblečení. Jednou jsme našli lebku člověka a přes ni prorůstala orchidej. Bylo to krásný. Když jsem přišel na ústav, ona už tam pracovala jako asistentka. Blízkost, sdílení jedné místnosti, jedné pracovny, přivodilo nakonec, že jsme se stali manželi. Byli jsme spolu dlouho. Tak dlouho, že jsem přestal slyšet na ‚má se, musí se, mělo by se‘...“